NOVINY HLAVOLAM
ŠKOLNÍ DETEKTIVNÍ NOVINY
Špilberk: Královské sídlo i peklo na zemi
Špilberk: Hrad,
Uprostřed Brna se tyčí kopec a na něm hrad Špilberk. Dostanete se k němu různými cestami, ale vždycky pošlapete do kopce. I já jsem jedno dubnové odpoledne pomalým krokem mířila vzhůru. Okolo, v parku, který je pod hradem, rostou stromy a keře. Parkem se procházejí skupinky lidí, někteří sedí na lavičkách a povídají si. Můj cíl je hlavní vstupní brána na nádvoří hradu Špilberk. Zastavím se těsně před bránou a tiše pozoruji tuto mohutnou stavbu, které místní říkají “Špilas”. Svojí historií si hrad také vysloužil přezdívku “žalář národů”.
Začátky hradu
Špilberk byl jedním z hradů, které ve 13. století založil Přemysl Otakar II. Původně sloužil jako sídlo moravských markrabat. Žil na něm například bratr českého krále a císaře Karla IV. Jan Jindřich nebo jeho syn Jošt. V té době zažil Špilberk velký rozkvět. Do Brna se tehdy směřovala správa celé Moravy. Z těchto dob toho na Špilberku moc nenajdeme. Za ta léta zažil mnoho úprav a rekonstrukcí, aby vyhovoval aktuálním potřebám. Dnes je to na první pohled spíš takový mišmaš všech možných architektonických stylů.
Než vstoupím do hradu, ještě se jednou otočím a pozoruji park pod sebou. Obklopují ho mohutné barokní hradby. Potom projdu vysokou bránou na první nádvoří. Míjím informační tabuli s nákresem celého hradu. Když zahnu doprava a začnu obcházet hrad, míjím několik pamětních desek, které se vztahují k událostem, které na Špilberku probíhaly od 18. století, téměř nepřetržitě.
Z královského sídla “Peklem živých”
V roce 1783 se rozhodl Josef II. vytvořit ze Špilberku věznici pro ty, které odsoudili na doživotí. Ve sklepeních pod Špilberkem nechal přestavět takzvané Kasematy, které byly vybudovány o 40 let dříve, na jednotlivé cely. Jejich původním účelem byl úkryt pro vojáky a sklady. Zbudovány byly ve dvou traktech. Severní trakt (Josefínský) pojal až 1200 vojáků, jižní (Leopoldův) sloužil jako sklad. Z dob středověku ve sklepeních zůstala také tehdejší mučidla, jako skřipec, či španělská bota, které se za Josefa II. nevyužívala, neboť on mučení vězňů nepodporoval. I přesto byl Špilberk nejtěžším žalářem. Vězni byli ve svých celách v kasematech přikovaní k řetězu o délce 1 metru. Nemohli se tedy ani projít. Mohli pouze ležet, či sedět. V kobkách byla také úplná tma, což vedlo k tomu, že vězni ztráceli pojem o čase a to vedlo k rychlému zešílení.
V roce 1790 Leopold II. zmírnil podmínky trestu, protože byl šokován celkovou brutalitou vězení.
Až později se Špilberk stal symbolem útlaku pro vlastence z celé Evropy. Právě ti, kteří bojovali za svobodu svých národů, dali hradu jeho nejznámější přezdívku. Mezi zdmi "Špilasu" nedobrovolně pobýval například italský básník Silvio Pellico, jehož kniha o zdejším utrpení šokovala celý kontinent. Své si tu odtrpěli i uherští jakobíni v čele se spisovatelem Ferencem Kazinczym nebo polští revolucionáři
Mýty a mrazivá realita
Uvězněni zde byli nejen vrazi, ale i političtí vězni, jejichž jména dodnes vyvolávají zvědavost a jsou opředená legendami. Když procházím temnými chodbami, jako bych slyšela ozvěnu řetězů nejslavnějšího českého loupežníka. Václav Babinský, vězeň číslo 1042, zde strávil čtrnáct let svého života. I když byl vrahem a lupičem, lidová slovesnost z něj udělala téměř až romantického hrdinu. Realita však měla k romantice daleko.
Ještě hlouběji do temnoty nás zavede jméno Jan Jiří Grasel. Tento rakouský lupič operující na pomezí jižních Čech byl natolik nezvladatelný a krutý, že pro něj byly kasematy v okovech jedinou jistotou, jak ho udržet pod zámkem. Právě jeho příjmení dalo češtině ono nelichotivé označení „grázl“.
Snad nejvíce fascinujícím osudem je ale příběh barona Franze von der Trencka. Představuji si ho jako neuvěřitelně schopného, ale zároveň děsivě krutého velitele pandurů Marie Terezie. Muž, který kdysi vedl armády, dožil svůj život v izolaci na Špilberku poté, co urazil své nadřízené. Zemřel zde v roce 1749 v kapucínské kryptě pod hradem, kde jeho přirozeně mumifikované tělo dodnes připomíná pomíjivost slávy a moci.
Špilberk však nebyl jen domovem vrahů. Pro habsburskou monarchii se stal především strategickým odkladištěm pro ty, kteří se odvážili snít o svobodě. Zastavuji se u cely, která patřívala italskému básníkovi Silviu Pellicovi. Tento člen hnutí karbonářů zde strávil osm let (1822–1830). Poté, co byl propuštěn, napsal knihu „Mé žaláře“. Barvité popisy utrpení na Špilberku se staly evropským bestsellerem a proti rakouskému císaři obrátily veřejné mínění celé tehdejší Evropy. Říká se, že tato jediná kniha uškodila rakouské říši víc než celé armády nepřátel.
O kousek dál si připomínáme Ference Kazinczyho, maďarského spisovatele a reformátora jazyka. Pro Maďary je Špilberk poutním místem, protože Kazinczyho uvěznění z něj udělalo mučedníka jejich národního obrození. A nebyli to jen naši sousedé z monarchie. V kasematech zakusil „pohostinnost“ i francouzský revolucionář Jean-Baptiste Drouet. Ten samý pošťák, který kdysi rozpoznal prchajícího krále Ludvíka XVI. a nechal ho zatknout. Nakonec sám ocitl v brněnském podzemí jako válečný zajatec a zrádce.
Autor:
Ema Boháčková a Veronika Skotalová
6. 5. 2026
I dnes se můžou návštěvníci procházet chladnými chodbami kasemat. Samotný název „kasematy“ pochází z románského casa matta, což v překladu znamená „temný dům“. Průvodci v 19. století si rádi vymýšleli hororové historky o „krysím kanálu“, kde krysy měly žrát vězně zaživa, aby uspokojili touhu turistů po senzaci. Ve skutečnosti šlo o sofistikovaný odvodňovací systém pro dešťovou vodu a splašky. Podobně je to i s mučidly – ta, která tu vidíme, jsou většinou jen pozdějšími rekvizitami z roku 1880, které měly zvýšit atraktivitu místa. Samotnou drsnost Špilberku představovali spíš životní podmínky vězňů, kteří mnohdy kvůli vlhkosti a chladu zemřeli velmi brzy, buď následkem prochladnutí, nebo psychického a fyzického zhroucení.
