NOVINY HLAVOLAM

Když je jednou za čas dobrá konstelace hvězd a sejde se všechno tak, jak má být, může se vám stát, že je krásný, slunečný den a vy nemáte do čeho píchnout. V domě je uklizeno, příbuzní jsou vás nabažení a při poslední návštěvě jejich “Ahoj” znělo spíš jako “Jestli se vrátíš dřív než za půl roku, tak tě vydědím!”, kamarádi a známí na vás nemají čas, protože mají jiné a samozřejmě lepší plány, či starosti a nikde ani žádná párty, nebo alespoň koncert, zkrátka cokoliv jiného, co by vás mohlo zaměstat…
V tento moment se člověk začne nudit. Nudit s velkým N. Jistě, ze začátku je nuda fajn. Je to něco, co člověk už dlouho nezažil. Je super ležet na gauči a koukat do stropu. Jenže nuda je zrádná, přátelé. Protože po chvilce nudy začnete vymýšlet blbiny. Začnou vás napadat ty nejšílenější věci. Váš nezaměstnaný mozek najednou začne pracovat na plné obrátky. Kolečka šrotují, točí se, jako o závod. Přemýšlíte nad tím, co byste si chtěli pořídit, za své těžce vydělané peníze. Do toho se snažíte vyšťourat z hlubin závitů mozkových, jak se kruci jmenoval váš oblíbený večerníček z dětství a jakou barvu mělo tričko holčičky Áji, která byla nejlepší kamarádkou Maxipsa Fíka. A kdy má vlastně vaše tetička z Ivančic tu oslavu padesátin a za co jí koupíte dárek, protože plýtvat na ni své těžce vydělané peníze je přece škoda….

​

A právě teď se vám může přihodit přesně to, co se jednoho dne stalo mě. Začala jsem přemýšlet, jak se dostat k penězům, pokud možno snadno a rychle. Bez práce. Jenže bez práce to jde dost těžko, to musel uznat i můj kreativní a nezastavitelný, myslící orgán. Když tedy eliminujeme veškeré brigády, druhé zaměstnání a tak, moc možností nezbývá. Mohla bych třeba vykrást banku. A měla bych pojištěné peníze na dárky až do konce svého života, to je fakt. Ale taky to má spoustu rizik, od vězení až po špatnou pověst u bankovních úředníků, které se mi asi raději nechtějí podstupovat. Další variantou by asi mohla být buď svatba, nebo pohřeb. Kdybych si vzala někoho bohatého a vlivného, pravděpodobně bych měla peníze… ale těch se poněkud těžko vzdává, obzvlášť když jde o nějaký ten dárek pro někoho, kdo na vašem žebříčku oblíbenosti nedosahuje zrovna nejvyšších pozic. No a funus by byl zapotřebí nikoliv váš, nýbrž nějakého vašeho zámožného příbuzného, ideálně nějakého strýčka nebo tetičky, kteří vás měli rádi, odkázali vám značnou část svého jmění, ale od vás se nebude očekávat vystrojení pohřbu. Pokud takové příbuzné nemáte, stejně jako já, vymažte tuto možnost ze seznamu. No a po dlouhém hloubání docházím k poslední, dle mého názoru jediné správné možnosti. A to, napsat knihu. Co může dát práce napsat 300 stran? Pravda, jiný slohový útvar než e-mail jsem psala naposledy na střední, ale na tom přece nemůže být nic složitého, říkám si. A jdu se dát do toho. 

​

Pojďme si dát dohromady nějakou základní osnovu, říkám si a v ruce svírám tužku a se soustředěným výrazem zapisuji bod po bodu na prázdný papír všechno, co mě napadne. 

​

Zaprvé, příběh musí mít romantickou linku. Lidé totiž milují romantické linky. Jenže, když to bude jen romantická knížka, kolik lidí to bude číst. Ještě si pak vymyslím něco, co už někdo někam napsal a budou z toho jen další tahanice, které budou akorát stát další peníze. Musíš to něčím ozvláštnit, bliká mi v mozku červená kontrolka. Ale jak? Záhada, vykřiknu skoro nahlas. To je to pravé. Přihodíme tam menší loupež, nebo rovnou vraždu, pár mysteriózních prvků a bude to. Lidi se pro knihu jen pohrnou. Napíšu tedy detektivku s romantickou linkou. S romantickou linkou třeba mezi vrahem a obětí. To je nápad. Počkat, to je moc prvoplánové, zastavím svůj proud myšlenek. Mělo by se to alespoň něčím odlišovat, říkám si. Můj produktivní mozek přichází s dalším návrhem. Romantická linka mezi svědky? No, to není špatný nápad, zamumlám a poznamenám si myšlenku na papír, který se rychle plní mým neúhledným rukopisem. Ale, radostí nad svým, zatím rozhodně nejlepším, nápadem málem zavýskám. Vztah vyšetřovatele a svědka. To je taky dobré, pochválím se. To bychom měli tipy na romantickou linku a teď se přesuneme k ději. Velkými písmeny vyryju do papíru nadpis DĚJ.

 

Rozpálím zase své závity mozkové. Co teď s tím? Únos a výkupné? Hmm, špatný nápad. Zavrhuje se. Napsaný bod přeškrtnu. Samozřejmě, další variantou je vražda. Ale to vyžaduje jisté znalosti anatomie, chemie, či biologie, což vyžaduje pečlivější studium a pečlivější studium se rovná další práci. Představa sebe sama, jak ležím zavalená knihami, je sama o sobě dost děsivá. Ale ještě ke všemu to nejsou nějaké roztomilé romány, kdepak.  Jsou to knihy plné nevzhledných nákresů lidských orgánů, složitých struktur chemických prvků a obrázků zvláštních živočichů, kteří, doufám, už vymřeli. Brrr, to ne, hned kolem slova “vražda” píšu tučné závorky. Jen když bude nejhůř. Musím hledat dál. A mám to! Jsem přesvědčená, že nejlepší cestou bude loupež. Loupež umí rozvířit emoce, zasáhnout. Otevírá stará rodinná tajemství, roztržky a vytváří nová spojenectví, přátelství i nepřátelství. A už si můžu vybrat, jestli půjde o značnou sumu peněz, šperky, nebo třeba umělecká díla. Ano, to bude ta správná varianta. Chvilku se kochám krasopisně napsaným slovem “loupež” a nakonec ještě přidám dvojité podtrhnutí.

 

Znovu přejíždím očima seznam. To se nám to hezky vyvíjí, říkám si. Romantická detektivka. Loupež. Teď už jen vymyslet místo, čas a postavy. Pokud jste se dali na psaní stejně jako já, pravděpodobně jste v tento moment narazili na stejný problém. Mám hlavní zápletku, kterou bude loupež, vím, že to bude romantická detektivka, ale jak dál? Zamrzla jsem v jednom bodě a ne a ne se posunout dál. Do jaké doby děj zasadit? Jaké místo bude pro střípky příběhu z mého mozku vhodné? A kdo všechno se tam vlastně má objevit? To jsou pravděpodobně otázky, které v jistých modifikacích naskakují jak mě, tak vám všem, kteří jste se možná někdy dostali do situace podobného rázu.

 

Ale věřte, že to není nic náročného. Pokud váš znuděný mozek nemá kapacitu na vymýšlení postav, stačí jen vybrat některé ze svých známých, vážně. Změňte jim jména, pospřeházejte jejich koníčky a vlastnosti a je to. Zní to banálně? Ano! Udělala jsem to přesně tak? Ano!

 

Vezmu například pana X, s panem X se člověk moc nenasměje, bývá zamlklý a často i nevrlý, i přesto je však urostlý a má krásný obličej. Když však vezmeme vlastnosti paní Y, která je milá, povídavá a má ráda muziku, a přidělíme je panu X, máme tu veselého pána středního věku. Takového milého strýčka, který je pro každou legraci a každý večer usedá ke klavíru a pěje na celou místnost z plných plic. Je lamačem srdcí mladých děvčat i starších dam. Co se týče jeho života, inspirujeme se u pana Z, který měl bujaré mládí, ale nikdy se neoženil, což nám perfektně zapadá k novému profilu pana X. Ano, ano, to je dobré, říkám si. Tímto způsobem přidám ještě několik ženských i mužských postav, přihodíme nějaké děti a je to. Vzniká mi perfektní mix pro mou knihu. Nejtěžší je samozřejmě vytvořit hlavní postavu detektiva, nebo komisaře, zkrátka hlavního kriminalisty a vyšetřovatele, říkám si, ale potom co se znovu podívám na svůj papír, ze kterého vyzařuje “DETEKTIVKA S ROMANTICKÝMI PRVKY”, je mi hned jasné, jaký by měl detektiv být.

​

Tak to máme postavy. A co dál? Musím najít nějaké dobré místo a s ním i dobu. Na místo půjdu podobně jako na postavy, to je jisté. Z nejspodnějšího šuplíku svého psacího stolu vytahuji staré papírové mapy po dědovi a rozkládám je na podlahu. Pak zavírám oči a bodám prstem do neznámého místa na zažloutlé mapě Československa. Ou, tahle díra? Obličejem projede náznak znechucení. Tak to ani náhodou, kroutím hlavou a bodám dál. Nebudu tady zdlouhavě popisovat, kolikrát ještě se můj prst dotkl mapy na jiném místě a kolikrát ještě jsem ruku po krátkém ošívání zvedla a znovu zavřela oči a poslala prst jiným směrem. Ale nakonec jsem našla přímo perfektní místo pro svůj příběh, se kterým jsem byla maximálně spokojená. Vybrat období, do kterého příběh zasadím už nebyl žádný problém. Zkrátka jsem vzala první období, které mě napadlo, když jsem si název místa přečetla. Jak říkám, nic složitého. 

​

Papír, se kterým jsem začala už mi nestačí a tak neváhám a přidávám další a další. Než si napíšu profily všech svých postav, místo a čas, mám pod sebou nezanedbatelnou kupku papírů. Spokojeně si pobrukuji a procházím poznámky. Teď to přišlo, je čas, dát se do psaní. Neváhám a pouštím se do první kapitoly. 

​

Bylo nebylo, píšu stejně pečlivě, jako předtím první slovo svých poznámek. Chvíli nedůvěřivě zkoumám ta typická, nevzhledně napsaná slova a potom je zuřivě zaškrkám. Ne, ne, ne a ne! Tak zkusím něco jiného, rozhodnu se a pomalu, stejně pečlivě jako předtím, píšu novou větu. Za sedmero horami a sedmero řekami… Tak a dost! Křičím a rozhazuji rukama vezmu celý papír a samou zlostí ho trhám na cucky, pak jako by to nestačilo, je beru po skupinách do rukou a odhazuji je ze stolu na zem. Nebrání mi v tom ani myšlenka, že potom budu muset všechny ty titěrné kousíčky, co už ani nepřipomínají papír, posbírat a uklidit. Po chvilce vysílením padám na židli. Odfrknu si a zlostně kopnu do nohy stolu až se začne třást stolní lampa. Nemám velkou trpělivost, to o sobě vím, ale netušila jsem, jak brzy to vzdám. Jenže jsem taky netušila, že mi bude dělat problém napsat první větu. Navíc tolik papírů a tolik chaosu. A ten vztek? To je přece o nervy. Ne, to pro mě není. Knihy ať si píšou ti, co tenhle tyjátr chtějí dobrovolně podstupovat, ale já? Ne ne, nic takového. Beru do ruky své horečnatě psané poznámky a ledabyle jimi listuji. Položím si nohy na stůl a vybaví se mi moje pohoršená babička, jak říká, že vypadám jako nějaký “floutek”. Roztáhnu dlaň a chvíli nechávám kupičku pečlivě vypracovaných poznámek balancovat ve vzduchu. A potom, jako bych byla Večerníček, začínám pomalu rozhazovat jednotlivé papíry po pokoji. Za chvíli je papírů plná podlaha a několik se jich pomalu snáší k zemi k ostatním. Vítr, který fouká dovnitř otevřeným oknem prohání několik malých útržků po podlaze. Nastavím tvář k oknu a chvilku nechám paprsky zapadajícího slunce, aby mě šimraly na tváři. Byla to zbytečná práce, říkám si. Ale alespoň vím, že spisovatelka ze mě nebude. Ale co, život jde dál. Jsem šťastná. Mám práci, kamarády, rodinu… 

​

Ale ty peníze na ten dárek pořád nejsou. No, asi se vážně budu muset bohatě vdát. 

 

Autor:

Ema Boháčková
4. 5. 2026